Recenzovaný vědecký časopis s nejdelší tradicí mezi č. filologicky zaměřenými periodiky a po Časopisu Národního muzea (od r. 1827) nejstarší č. odborný časopis vůbec. L.f. rozvíjejí bádání s dvojí základní orientací: jednak v širokém záběru lingvistickém, literárněvědném, kulturněhistorickém a filozofickém pěstují studia klasická, medievistická a novolatinská zaměřená na střední Evropu, zároveň se soustavně věnují historii č. jaz. a literatury od jejich počátků zhruba po konec raného novověku. V tomto hesle se sleduje bohemistická jazykovědná linie. L.f. přinášejí původní stati, krátká pojednání, edice, polemiky, recenze a zprávy, a to od domácích i zahraničních autorů a bez jakýchkoliv metodologických a oblastních preferencí. Publikačním jaz. je čeština, slovenština, angličtina, francouzština, němčina, italština a latina. U článků je povinné anglické resumé s možností dalších verzí v uvedených jaz.

Časopis byl založen v r. 1873 pod názvem Listy filologické a paedagogické jako odborné publikační fórum Jednoty českých filologů, původně studentského vzdělávacího spolku, který vznikl v r. 1868 a až do svého konečného zrušení v r. 1954 byl významnou vědeckou společností s intenzivní činností přednáškovou a vydavatelskou. Počínaje prvním číslem s vročením 1874 bylo bez přerušení vydáno 69 ročníků; došlo jen ke změně názvu na Listy filologické (ročník 14/1887). Roku 1942 (ročník 69) na základě úředního rozhodnutí ztratily L.f. svou samostatnost a spolu s Časopisem pro moderní filologii vytvořily jeden společný, ale dvě původní linie zachovávající Český časopis filologický (ročník I–III, 1942/1943–1944/1945). Vydávání znovu samostatných L.f. pokračovalo 70. ročníkem v r. 1946. V důsledku politického převratu v r. 1948 a s ním spojené kardinální reorganizace vědeckých institucí se stal od r. 1953 vydavatelem L.f. nově zřízený Kabinet pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Po jednoroční přestávce (1952), po krátkodobém pokusu zavést nové číslování ročníků jako výraz nového ideového směřování časopisu (1/76, 1953–9/84, 1961) a po přestání organizačních i názorových turbulencí počátkem 90. let vycházejí od ročníku 120 (1997) pravidelně dvě dvojčísla L.f. ročně v celkovém rozsahu kolem 220 stran. Vydavatelem časopisu je Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i.

Historie časopisu

1 Listy filologické za vedení Jana Gebauera (1874–1905)

Vznik L.f. v r. 1873 u příležitosti stého výročí narození J. Jungmanna spoluurčovalo několik faktorů: již značná národní sebejistota č. inteligence početně sílící také díky zavádění č. jako vyučovacího jaz. do středních škol po uznání jaz. rovnoprávnosti v r. 1866 (a vzdor tomu, že k ustavení č. univerzity došlo až v r. 1882), badatelská aktivita nastupující filologické generace, která zvláště vlivem klasického filologa J. Kvíčaly a slavisty s bohemistickou orientací J. Gebauera se utvrdila v přesvědčení o možnosti pěstovat filologii také č., a to v celé její oborové šíři a na úrovni srovnatelné s ostatní Evropou, a v neposlední řadě také potřeba dalšího odborného (sebe)vzdělávání filologů působících převážně jako středoškolští učitelé. Odtud plynula rovněž původní filologicko‑pedagogická dvojdomost časopisu, vyhlášená ve dvou úvodních provoláních z pera J. Gebauera a V. O. Slavíka. Do prvního ročníku vstoupily L.f. v čele s J. Kvíčalou (setrvá do r. 1886), jeho spoluredaktory byli J. Niederle pro klasickou filologii (umírá v r. 1875), J. Gebauer pro slavistiku (z redakce odchází v r. 1905) a V. O. Slavík pro pedagogiku (odstupuje po 1. ročníku). Od 3. do 12. ročníku (1876–1885) řídili L.f. jen Kvíčala a Gebauer; ten se o prosperitu L.f. staral s mnohem intenzivnějším a soustavnějším zájmem a hlavně vlastní publikační aktivitou, jíž výrazně určoval obsahový i metodologický profil neklasické složky L.f. Od počátku byly v L.f. zavedeny dva základní oddíly: „Pojednání“ (z klasické filologie psaná zřídka i latinsky) a „Úvahy a zprávy“ (od ročníku 26/1899 rozděleno na „Úvahy“ s rubrikou „Hlídka programů středních škol“ a „Drobné zprávy“). Kritická (často zevrubně analytická) posouzení a referáty sem zařazované se týkaly nově vyšlých učebnic, slovníků, překladů, edic, domácích i zahraničních odborných knih i časopiseckých příspěvků; nezřídka se tu objevují i detailní odpovědi na kritiku (např. 4/1877:286, Gebauerova reakce na Prusíkovu kritiku Hláskosloví, 1877); pravidelně se sledovaly i zahraniční filologické časopisy, zvl. se slavistickou orientací. Mezi referáty byla zpočátku dost výrazně zastoupena i pedagogika, mezi studiemi však řídce (mj. i proto, že měla již své vlastní časopisy); s Kvíčalovým odchodem z redakce (1886) se L.f. etablují jednoznačně názvem i obsahem jako časopis filologický. Od samotného začátku byl však patrný rozdíl v pojmovém rozsahu filologie „klasické“ a „moderní“, kterou v L.f. reprezentovala především témata historickobohemistická, méně už slavistická, ať už zaměřená obecně, či na konkrétní slovanský jaz. Příspěvky z klasické filologie pokrývají postupně, byť ne rovnoměrně celé široké oborové spektrum klasické filologie (tj. jazykovědné disciplíny vč. jazykovědy obecné, literární teorii a historii, dějiny filozofie, starožitnosti, archeologii, topografii, estetiku, překlady, edice, textovou kritiku a exegezi); neklasická filologie, dobově příznačně orientovaná historicky, byla zastoupena statěmi jazykovědnými a literárněhistorickými, textovou kritikou a edicemi (✍Řezníková, 2000).

V 1. ročníku prezentuje Gebauer převážně ještě slavistická témata obecně jazyková a literární, zároveň tu však již podává také rozbor jaz. konkrétního autora (Štítného) a poskytuje místo prvnímu z „příspěvků ke kritice a výkladu“ stč. památky (Jedlička k legendě o sv. Kateřině; jako pravidelná rubrika 9/1882–21/1894); oba tyto žánry budou v následujících ročnících pěstovány nejen Gebauerem, ale postupně stále častěji i Gebauerovými žáky. Dlouhodobou životnost měla rubrika „Klasobraní po rukopisích“ (5/1878–25/1898, 31/1904) přinášející (aspoň ukázkové) edice stč. textů (celkově 56 příspěvků).

Od r. 2/1875 nastupují také první bohemistická témata mluvnická. Průběžně číslované stručné výklady jednotlivostí podává Gebauer pravidelně v rubrice „Drobnosti grammatické“ (4/1877–11/1884); tu pro r. 30/1903–31/1904 obnoví jeho žáci (Polívka, Hujer) a jako samostatný odborný žánr posléze převezme a rozvine ↗Naše řeč. S tím, jak pokračovala Gebauerova práce na Historické mluvnici, nabývají jeho gramatické stati na obecnosti. Teoreticky zlomový význam mělo pro hláskosloví zvl. odhalení významu stč. jotace (č. verze L.f. 5/1878). Přípravou pro historickou syntézu byly Gebauerovy studie o kvantitě (5/1878–6/1879; naváže V. Flajšhans 18/1893, 20/1893 a 22/1895; F. Černý 24/1897 a 27/1900), negaci (10/1883), palatalizaci (10/1883), supinu (15/1888) a seriální „tvaroslovné výklady a doklady“ k slovesným třídám (10/1883, 11/1884, 13/1886); stranou jeho zájmu nezůstala ani syntax (2/1875 o vývoji hypotaxe, 13/1886 o adjektivu). Skladbě se v prvních ročnících věnoval i Bartoš (2/1875), z jehož pera vyšly i příspěvky o předložkách (2/1875–4/1877). Od r. 7/1880 poskytovaly L.f. pravidelně prostor etymologu Matzenauerovi pro slovníkově pojaté „Příspěvky ke slovanskému jazykozpytu“ (do 20/1893).

V r. 2/1875–6/1879 přinášejí L.f. exegetické příspěvky I. Maška a J. Gebauera k Rukopisu královédvorskému, ještě jako k pravému; k nim se vážící Gebauerova stať o transkripci staročeských textů má však platnost obecnější (2/1875). V r. 1886 v důsledku vypuknutí sporů o Rukopisy, v nichž připadla Gebauerovi jedna z hlavních rolí, dochází v L.f. k zásadní změně: J. Kvíčala se přiklání na stranu obránců, odmítá požadavek vydavatele, aby L.f. zůstaly nestranné, z L.f. odchází a na jeho místo nastupuje činorodý a vědecky mnohem náročnější J. Král, pod jehož vedením se klasickofilologická složka L.f. teoreticky i metodologicky pozvedá. Gebauer požadavky respektuje, polemiku stran Rukopisů vede zvl. v Atheneu a omezuje své další autorské přispívání do L.f. vůbec, a to nejen kvůli sporům, ale v dalších letech i z nutnosti a potřeby dokončit za nepříznivých podmínek svou Historickou mluvnici jazyka českého a věnovat se práci na Slovníku staročeském. Před vydáním mluvnice předkládá z ní odbornému publiku tři obšírné ukázky (19/1892, 22/1895, 25/1898). Téma Rukopisů znovu naplno otvírá (po poznámce k lidové etymologii a po prohlášení v r. 21/1894) až článkem o adverbiích (22/1895), vrací se k němu v polemice s Flajšhansem (23/1896), který se z žáka a přívržence v rukopisném sporu stal pozdním Gebauerovým protivníkem, a své polemiky na toto téma nakonec důrazným prohlášením končí (29/1902). Roztržka stran Rukopisů vedla mj. též k založení konkurenčního časopisu České museum filologické (pod Kvíčalovým vedením), který však nevytrval déle než deset ročníků (1895–1904). Padesátiletou diskusi o Rukopisech zhodnotil v L.f. historik J. Hanuš (33/1906), později připomněl už opět odpůrce pravosti V. Flajšhans (63/1936).

Od 2. poloviny 80. let se bohemistická témata v L.f. udržují a dále rozvíjejí především v pracích žáků Gebauerova Slovanského semináře, z nichž ti první začínají publikovat ještě před vypuknutím sporů o Rukopisy. Jako výrazná a nadějná osobnost gramatická se od r. 11/1884 svými výklady prezentoval M. Opatrný (zemřel r. 1891). Spolu s ním vstoupil na stránky L.f. také A. Havlík, který v r. 16/1889 uveřejňuje zásadní studii o zániku a vokalizaci jerů ve staré č. Obecněji pojaté studie k č. historické gramatice publikují pod Gebauerovým redakčním vedením postupně i další jeho žáci, např. K. J. Černý (16/1889 o slovese býti), V. Flajšhans (17/1890 o skloňování u‑kmenů, 18/1891 o‑kmenů), J. Hruška (17/1890 o doplňku), E. Kovář (14/1887 o stupňování), K. Novák (20/1894 k duálu u Husa, 26/1899 a 27/1900 k stč. kmenosloví), E. Smetánka (22/1895 o stč.adj. adverbiích). Bohemistická morfologická témata rozvíjel i slavista V. Vondrák (12/1885, 13/1886). Lingvistická bohemistika se neomezovala výlučně jen na historickou gramatiku, ale ke slovu se postupně dostávaly i jiné disciplíny: Fonetice se v L.f. věnoval F. Jokl (12/1885) a E. Kovář (15/1888), metodologicky zásadní význam zde měla stať J. Krále a F. Mareše o trvání hlásek (20/1893). K č. výslovnosti se později vyjadřoval F. Černý (29/1902), A. Kraus (30/1903) a E. Smetánka (31/1904). Dialektologická pojednání psal J. Bartocha (12/1885, 14/1887, 18/1891, 20/1893 o nářečí dolnobečevském), V. J. Dušek (14/1887, 19/1892 o slovesech v dialektech), J. F. Hruška (18/1891 o nářečí chodském), I. Hošek (21/1884 o nářečí chromeckém), J. Kubín (27/1900 a 29/1901 o nářeční slovní zásobě). Trvalé zastoupení měla v této etapě i etymologie, do níž kromě A. Matzenauera výrazně (v rámci svých široce pojatých srovnávacích indoevropeistických studií) zasáhl J. Zubatý (12/1885, 13/1886, 28/1901, 30/1903); dílčími tématy se zabýval i E. Kovář (13/1886), V. Flajšhans (20/1893), J. Horák (26/1899), O. Hujer (31/1904).

V r. 23/1896 přistoupil do redakce slavista F. Pastrnek (do 29/1902), v r. 26/1899 literární historik J. Vlček a klasický filolog F. Groh (oba do 46/1919). Redakční bilance po čtvrtstoletí trvání L.f. (26/1899) vyústila v některé koncepční změny související mj. s nemožností ani již jen registrovat dobovou filologickou produkci evropskou v celé její šíři a zvláště se snahou otevřít vedle gramatiky větší prostor i literární historii, zvláště české. Historický úhel pohledu si stále zachovávají i jazykovědné studie; zřetel k současnému jaz. proniká hlavně v příspěvcích fonetických a dialektologických, v jiných jen okrajově. Gebauerův článek komentující některé „novoty“ ve spisovné češtině (21/1894) dává však již tušit dobovou potřebu soustavného odborného zájmu o současnou spisovnou češtinu a její kulturu. Jeho rozvinutí však přesahovalo hranice filologie v pojetí L.f.

2 Listy filologické v letech 1906 až 1951

Do 33. ročníku (1906) vstoupily L.f. pod vedením již jen J. Vlčka a F. Groha, kteří je spolu řídili do r. 46/1919; počínaje r. 40/1913 k nim přibyl O. Hujer, jazykovědec široké indoevropeistické erudice se slavistickou a bohemistickou orientací. Odstoupením J. Gebauera a J. Krále neměl být dotčen směr, který časopisu tyto dvě jedinečné vědecké osobnosti vtiskly (srov. 33/1906:80). Záhy však L.f. přestávají být jediným č. periodikem filologickým: vzrůstajícímu odbornému zájmu o živé jaz. a jejich literaturu vycházel od r. 1911 vstříc Časopis pro moderní filologii, nezbytnou potřebu „vzdělávat a tříbit“ č. vzala na sebe od r. 1917 ↗Naše řeč, dobový rozmach slavistiky v širokém záběru reflektovala od r. 1922 ↗Slavia, teoretický a metodologický obrat, který přinesla strukturálně funkční lingvistika, prezentovalo od r. 1935 ↗Slovo a slovesnost. Nové úkoly vědecké i pedagogické přinesla č. filologům státní samostatnost získaná v r. 1918 (vznikají univerzity v Brně a Bratislavě, reformuje se střední školství). L.f. se v těchto nových souřadnicích utvrzují ve svém zaměření jak na klasickou filologii v tradičním širokém pojetí, tak na historickou bohemistiku s dvojjediným zájmem o jaz. a literaturu, nacházejí však vedle srovnávacího jazykozpytu a etymologie postupně i další společnou tematickou oblast, a tou jsou bohemikální latinská a latinsko‑česká studia humanistická. Předznamenala je již v r. 36/1909 rektorská přednáška J. Krále o činnosti humanistických profesorů na pražské univerzitě, dále je rozvíjel K. Hrdina a od 30. let zvl. výrazně B. Ryba. Ten také (vedle V. Flajšhanse) svými pracemi o stč. slovníkářství akcentoval význam těchto pramenů při výzkumu staré češtiny.

Redakční odpovědnost za neklasickou složku L.f. ležela bez přestávky na O. Hujerovi až do jeho náhlé smrti v r. 1942; spolu s ním vedli L.f. literární historik J. Jakubec (47/1920–55/1928), klasický filolog O. Jiráni (47/1920–60/1933), literární historik M. Hýsek (od 56/1929) a klasický filolog a medievista B. Ryba (od 57/1930). Po celou danou dobu poskytují L.f. stále velký prostor pro sledování a kritické recenzování vědecké a pedagogické produkce v oborech svého zájmu a nebrání se také polemikám, často velmi ostrým.

Významné postavení si v L.f. stále udržuje etymologie, pokračování tradice v jazykovědné linii je pak patrné ve výrazném zastoupení historické gramatiky i v míře zájmu o materiálové postižení a výklad dílčích jaz. jevů. S velkou pravidelností publikuje velmi invenční etymologické, gramatické a lexikální příspěvky O. Hujer (často s tradičním označením „drobnosti“, poslední s č. 40 v r. 66/1939; souborně vydány v r. 1961). Studiemi s bohemistickým zacílením přispívá ještě J. Zubatý (zvl. 36/1909 o zájmenech an a on, 37/1910 o nali(ť); naposledy 44/1917). Od 20. let se v této oblasti etabloval svými četnými (mj. též slovakisticky orientovanými) statěmi V. Machek (zvl. 51/1924–54/1927, 56/1929, 59/1932, 61/1934, 65/1938) a ve 30. letech na sebe výrazně upozornil J. M. Kořínek (pravidelně od r. 57/1930). K slovanské etymologii přispěl i A. Boháč (33/1906, 35/1908) a P. Lang (51/1924). Četní badatelé se v L.f. věnují jednotlivostem z historického hláskosloví a morfologie č. se snahou doplnit, prohloubit, popř. v detailu opravit kanonizovanou už syntézu Gebauerovu. Patří k nim vedle O. Hujera také F. Sedláček (37/1910), E. Smetánka (38/1911), A. Kašík (41/1914), K. Skála (43/1916), F. Bergmann (48/1921), F. Trávníček (38/1911, 49/1922) a F. Šimek (54/1927, 59/1932). Znatelně menší pozornost byla věnována syntaxi: B. Vyskočil (33/1906), F. Trávníček (47/1920) a (48/1921), J. Haller (58/1931), V. Machek (60/1933). Vybočení z tradičního metodologického pohledu na hláskosloví představuje stať V. Skaličky o otázkách fonologických protikladů (63/1936). V jistém protikladu k historickému zaměření časopisu se zpětně může jevit i skutečnost, že se L.f. v této době neuzavírají ani před výsledky fonetických zkoumání současné č., jak je ve vzájemném ostrém koncepčním sporu prezentují A. Frinta a J. Chlumský (54/1927; Chlumský též 57/1930 a 65/1938) a metodologicky průkopnickými příspěvky S. Petřík (61/1934 k fonologii věty a slovní skupiny, 62/1935 a 63/1936 k intonaci věty). L.f. také zůstávají publikačním fórem pro č. dialektologii, své příspěvky tu uveřejnili např. J. Polívka (34/1907), F. Kott (36/1909), B. Vydra (43/1916), F. Trávníček (49/1922), J. Jursa (55/1928 a 59/1932), J. Haller (56/1929), J. Jančařík (58/1931), J. Zima (64/1937) a V. Eliášová (66/1939). V r. 51/1924 z Hujerova podnětu předkládá B. Havránek obecně koncepčně pojatou stať K české dialektologii. Zájem, jakkoli nevelký, obrátili někteří badatelé i k dílčím tématům onomastickým: V. Ertl (42/1915), F. Bergmann (50/1923) a (51/1924), F. Cuřín (66/1939).

V r. 33/1906 přichází literární historik A. Novák s informační statí „Nové odstíny studia jazykovědného“, v níž inspirován německým vzorem upozorňuje na potřebu zkoumání významových proměn slov jako nositelů kultury a idejí určité doby a společnosti a ukázkově ji aplikuje na pojmu – slovu „romantismus“ u Jungmanna (33/1906:44–47). V souvislosti s interpretacemi textů Chelčického a úvahami nad Gebauerovým Slovníkem staročeským vyzývá J. Zubatý (40/1913:102–112) mj. k důkladnějšímu a všestrannějšímu lexikologickému studiu staročeských památek s cílem dobrat se přesného významu stč. slov. Studium pramenů, příp. jejich editace (též na stránkách L.f.) dávaly v tomto období vznikat rozborům jaz. určitého autora či památky a především četným monografickým příspěvkům ke staročeskému slovníku. Nejčastěji je psali O. Hujer, J. Pelikán, V. Flajšhans a F. Šimek, dále též P. Lang, J. Janko, F. Trávníček, J. Straka, J. Volf aj. Trvalou výzvou k materiálovým doplňkům a opravám byl i nedokončený, popř. místy dokladově omezený Gebauerův slovník (srov. např. poznámky E. Rippla 52/1925). Soupisově zpracoval vybraný lexikální materiál z píseckých archiválií F. Křemen (42/1915, 44/1917, 46/1918). Příležitost k textové exegezi a lexikálním výkladům poskytovaly i kritiky edic (srov. např. J. Vašica 47/1920). Výjimkou v materiálově orientované lexikologické oblasti jsou dvě studie F. Oberpfalzera věnované objasnění podstaty významu slov (54/1927) a příčinám významových změn (55/1928). Šířeji pojatá témata ze slovotvorby se uplatnila jen okrajově (J. Bečka 64/1937, O. Friš 66/1939).

Mimořádný charakter vykazuje r. 67/1940: u příležitosti životního výročí O. Hujera (nar. 1880) je jeho obsah věnován především „látkám domácím“ v celém oborovém spektru L.f. Zastoupeny jsou č. dějiny oboru, fonetika, fonologie, ortografie, morfologie, syntax, stylistika, slovotvorba, lexikologie, etymologie, dialektologie, onomastika, obecná jazykověda, nechybějí ani příspěvky z klasické a moderní filologie. Následujícím r. 68/1941 bylo pak podobně klasickofilologickými příspěvky připomenuto stejné jubileum F. Novotného. Z perspektivy následných událostí se oba tyto ročníky jeví jako sebevědomá manifestace vědecké úrovně české filologie těžké době navzdory.

V r. 1942, kdy náhle umírá O. Hujer a do redakce je přizván V. Machek, stačily vyjít jen čtyři místo šesti (od r. 10/1883 pravidelných) sešitů, další vydávání bylo zastaveno protektorátním ministerstvem národní osvěty. Na řízení tří ročníků Českého časopisu filologického jako vnucené náhrady L.f. a Časopisu pro moderní filologii se podíleli M. Hýsek (I–II), J. Kopal (I–III), V. Machek (I–III), V. Mathesius (I), V. Šmilauer (I–III), B. Trnka (II–III). Přes všechna rozsahová a cenzurní omezení a nebezpečí se redakci podařilo střídáním čísel jakoby časopisů původních zachovat vnitřní kontinuitu jich obou, neslevit z požadavků na odbornost a nepodlehnout vládnoucí protektorátní ideologii. Prezentují se zde bohemistické stati fonetické (B. Hála, L. Petříková), etymologické (V. Machek), syntaktické (V. Šmilauer), slovotvorné (F. Trávníček, J. Straka), dialektologické (V. Vážný, F. Horečka), lexikální (V. Flajšhans, B. Ryba). Uprostřed III. ročníku (za s. 176) v prohlášení vítajícím osvobození ohlašují J. Janko a B. Ryba opětovnou samostatnost obou periodik se společným požadavkem přísnějšího výběru prací tak, aby „se dostaly k slovu jazykové a literární otázky časové a aby byla soustavně sledována všeliká práce o lidu a pro lid, kde má konec konců vyústit veškero vědecké snažení.“ V r. 1946 vycházejí L.f. jako ročník 70., majíce do r. 75/1951 v čele B. Rybu jako hlavního redaktora a v redakci dále A. Grunda, V. Machka a A. Salače. Bohemistická jazykovědná linie těchto šesti poválečných ročníků probíhá ještě všemi hlavními obory v L.f. tradovanými. Fonetik K. Ohnesorg (někdy jako Orlík) se věnuje akustice samohlásek (70/1946), dětské řeči (71/1947), veršové melodii (72/1948) a M. Romportl melodii otázky zjišťovací (75/1951). Práce z dialektologie uveřejnili L. Novák (70/1946), V. Bělík (73/1949) a A. Gregor (74/1950 a 75/1951). O tématech gramatických psali J. Haller a P. Trost (72/1948). Příspěvky k (etymologickému) výkladu jednotlivých slov publikoval V. Machek (70/1946–72/1948), F. Svěrák (70/1946, 73/1949), F. Šimek (71/1947, 75/1951) a V. Kůst (74/1950). Časově široký záběr tu vykazují příspěvky lexikologické povahy (J. Hrabák, A. Jedlička, F. Kopečný 71/1947, V. Křístek 73/1949). Znovu je tu zastoupena tematika ryze slavistická (A. Dostál, K. Horálek, V. Polák 70/1946). Na avizované „otázky časové“ dochází pouze ve stati K. Horálka (74/1950), v níž rekapituluje diskuse v sovětské jazykovědě po Stalinově kritice marrismu. Časopisu byla v této době vytýkána malá pokrokovost, lpění na pozitivistickém objektivismu, odtržení od školní praxe a malý zřetel k sovětské vědě (srov. dobový dokument 133/2010, s. 169–176).

3 Listy filologické od 50. do 90. let 20. století

Přičlenění L.f. ke Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV znamenalo zásadní změnu jejich koncepce. Projevila se nutností akceptovat marxisticko-leninskou ideologii (dělo se to, zvl. v pozdějších letech, často jen proklamativně), manifestovala se kromě nového číslování i jiným rozvržením a označením oddílů a jinak byla pojata i redakční odpovědnost (časopis řídí vícečlenná redakční rada v čele s vedoucím redaktorem). Velmi výrazný byl posun obsahový: dominantní se stala linie klasickofilologická, již v předchozím období ovšem překračující své obzory k bohemikálnímu latinskému písemnictví středověku a raného novověku (srov. i název vydavatelského pracoviště), zatímco druhá, původně rovnocenná linie slavisticko‑bohemistická, měla zúžit obor svého zájmu jen na starou, resp. starší č. literaturu. V prvních čtyřech ročnících nenacházíme v hlavním oddíle žádný bohemistický článek výslovně jazykovědné povahy, pouze v nově zavedené rubrice „Archiv pro dějiny filologie“ (končí 80/1957) jsou z pozůstalosti otištěny dvě Hujerovy typické „drobnosti“ k hláskosloví (78/1955). Diachronní lingvistická problematika se stává trvalým programem L.f. opět od r. 1957, kdy se v Olomouci konala metodologicky přelomová konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jaz. V r. 80/1957 (tehdy se k dosavadnímu vedoucímu redaktorovi, archeologu A. Salačovi, připojují jako spoluredaktoři F. Ryšánek a opět V. Machek) jsou vedle článků literárněhistorických (mj. i od R. Jakobsona) uveřejněny strukturalistické příspěvky k historické fonologii (k stč. diftongům od M. Komárka a D. Marečkové; oba pokračují v r. 81/1958), slovotvorný článek I. Němce (o stč. slovesech změny vlastností) a rozbor slovní zásoby dvou stč. právnických pramenů z pera E. Michálka. Tematický záběr se záhy rozšiřuje: etymologické výklady skupin či jednotlivých slov podává A. Frinta (84/1961), J. Marvan (85/1962), I. Němec (86/1963), A. Mátl (87/1964) a H. Plevačová (87/1964), F. Kopečný (89/1966). Morfonologické otázky řeší J. Marvan (87/1964, 91/1968), vývoj č. interpunkce sleduje D. Šlosar (87/1964, 89/1966, 90/1967); ten se také zabývá problematikou kvantity (92/1969) podobně jako K. Hádek (93/1970). O epentetických hláskách pojednává J. Spal (101/1978), ve vazbě na své edice českohlaholských památek (v L.f. od 77/1955) píše o hlaholici v č. písařské praxi L. Pacnerová (112/1989). Prosazuje se také diachronní zájem syntaktický: J. Mikulášková píše o spojce až (84/1961), J. Porák o infinitivních vsuvkách (92/1969); pojetí doplňku v starších č. mluvnicích vykládá O. Uličný (94/1971) a pojetí vidu F. Kopečný (96/1973). Adjektivní přívlastek u Komenského je tématem pro J. Hubáčka (107/1984). K funkční morfologii hledí příspěvky F. Štíchy týkající se stč. pasiva (108/1985, 111/1988).

Nejvíce prostoru je ve sledované etapě věnováno staročeské slovní zásobě: Husovu jaz. se po F. Ryšánkovi (3/1955) věnuje E. Michálek (88/1965 frazeologie, 89/1966 a 90/1967 neologie) a I. Němec (88/1965 slovesa; srov. též 107/1984 určení Husova autorství). Terminologický systém u Blahoslava rekonstruuje J. Vintr (95/1972), o stč. filologickou terminologii se zajímá V. Kyas (99/1976). Materiálově založené příspěvky k slovní zásobě památek určitého okruhu píše nejčastěji E. Michálek (např. 90/1967, 96/1973, 105/1982, 109/1986).

Značná část publikací od počátku 60. let souvisí s materiálovými a koncepčními přípravami a zpracováním velkého akademického Staročeského slovníku. V L.f. se řeší obecné problémy lexikologické (zvl. I. Němec 89/1966 o vývojových činitelích, 92/1969 o teorii Stč. slovníku a problému slova, souhrnně 110/1987; též skupina konferenčních referátů 102/1979); prezentují se také lexikografické postupy a formy vědeckého popisu stč. slovní zásoby (J. Bauer 91/1968 spojková hesla; E. Michálek 92/1969 ustálená spojení, 94/1971 a 106/1983 termíny; A. Fiedlerová 104/1981 denominativní adjektiva). Na základě systémového přístupu k slovní zásobě a uplatnění metod komplexní významově‑formální analýzy a lexikální rekonstrukce vznikaly četné studie věnované konkrétním lexikálním subsystémům různé úrovně obecnosti (např. E. Michálek 85/1962 a 87/1964, A. Fiedlerová 86/1963, M. Laichterová 98/1975 a 108/1985, I. Němec 107/1984). Od r. 83/1960 některé kratší etymologické a lexikálně sémantické výklady stč. slov pravidelně vstupovaly pod společné záhlaví „Ze staročeského slovníku“, udržujíce (s F. Ryšánkem 87/1964) v L.f. tradici tohoto žánru. Na stránky L.f. pronikly i příspěvky k nově se rozvíjející historické sociolingvistice (I. Němec 87/1964 o pohřbívání v rakvích a 110/1987 o drnu, J. Pečírková a kol. [= J. Macek] 98/1975 o městské obci, J. Horálek 104/1981 o šelmě).

Od r. 84/1961 do r. 110/1987 stál v čele redakční rady jako vedoucí redaktor literární historik a teoretik J. Hrabák. Do dalšího období své existence vstoupily L.f. pod vedením lingvistky H. Kurzové.

4 Listy filologické na přelomu tisíciletí

Do nové éry započaté politicko‑společenským převratem v r. 1989 vstupovaly L.f. se solidní vědeckou úrovní; pokud však měly obstát v ideologicky už nijak neomezované konfrontaci s vědou zahraniční a nepodlehnout konkurenci jiných, zvl. nově zakládaných, nejčastěji univerzitních periodik domácích, nemohly pro svou další existenci spoléhat na tradiční prestiž a udržování, či naopak koncepčně neujasněné a finančně i organizačně těžko zvládnutelné rozšiřování dosavadního programu. Diskuse na počátku 90. let o smyslu a dalším směřování časopisu reflektovala mj. nepoměr mezi preferovanou paleobohemistikou a medievistikou na straně jedné a malým zastoupením studia písemnictví (českého i latinského) mladších období a historií oboru na straně druhé, což se netýkalo jen L.f., ale platilo pro českou bohemistiku obecně. Perspektivní uplatnění L.f. jako časopisu určeného filologicky a kulturně‑historicky orientované inteligenci je navíc ovšem podmiňováno tím, „nakolik zůstane časopis tribunou tradičních filologických metod a nakolik bude schopen otevřít se novému kulturně‑historickému bádání, kde rozbory slovesných památek nejsou samoúčelné, naopak slouží k celistvému zkoumání kulturních jevů naší civilizace a k celistvému porozumění jejímu smyslu“ (✍Svatoš, 1993). Tento programový koncept přijala v r. 116/1993 za svůj nová redakce L.f. v čele s bohemistou A. Stichem – který svým osobitým lingvoliterárním přístupem k slovesným dílům starších období (srov. 119/1996) cíleně vedl své žáky k zájmu zvl. o baroko – a rozvíjí se tím více poté, kdy od r. 119/1996 zastává funkci šéfredaktora M. Svatoš, klasický filolog specializující se na č. kulturní historii a vzdělanost raného novověku.

Filologická (delší či kratší) tradice v bohemistické linii časopisu, jak se dovršila počátkem 90. let při vzájemné kooperaci s linií středolatinskou, a zároveň nově nastupující trendy tematické a metodologické se sešly ve svazku vydaném primárně jako Supplementum II. v rámci r. 115/1992 u příležitosti životního výročí pravidelného přispěvatele L.f. E. Michálka (nar. 1922); publikace byla následně označena jako sešit 3–4 tohoto ročníku. Jsou tu uveřejněny monografické příspěvky etymologické, medievistické exegetické, lexikologické s vazbou na Staročeský slovník i Slovník středověké latiny v českých zemích, dále stati ze stč. a slovanské slovotvorby a z historické sociolingvistiky středověku; zároveň je tu stylistický rozbor renesančního spisu, Komenského písně a barokního díla, frekvenční analýza počítačově zpracovaného vzorku Komenského textů, studie o jedné z barokních gramatik a o starozákonní antroponymii v novočeském překladu bible aj. Jakkoli v omezenější míře zůstává v tomto období na stránkách L.f. stále zastoupena stará č., a to její fonologie (O. Böhmová 113/1990) i ortografie (J. Pleskalová 122/1999, M. Vepřek 135/2012), její gramatika (N. Kvítková 114/1991) i slovotvorba (M. Fried 117/1994, J. Chotovinská 117/1994, A. M. Černá 123/2000), stylistika (M. Vajdlová 129/2006, K. Voleková 133/2010) i stč. slovní zásoba (E. Michálek 113/1990, 114/1991, 115/1992, 120/1997, J. Hubáček 113/1990, P. Nejedlý 119/1996, V. Chládková – J. Kouba 117/1994 aj.). Trvalý zůstává zřetel k jaz. stránce konkrétních pramenů (L. Pacnerová 113/1990, J. Daňhelka 114/1991, J. Vintr 114/1991, M. Stluka 126/2003). Zcela nové téma, a to středověké česko‑židovské kontakty, otvírá pro diachronní bohemistiku R. Dittmann (135/2012).

Příspěvky materiálově vázané na č. prameny raně novověké a oborově patřící k č. jazykovědě se ve zvýšené míře prosazují od 2. pol. 90. let. Na vzrůstající (a ne vždy dostatečně kompetentní) zájem o editování č. textů z doby baroka pohotově zareagoval J. Vintr zpracováním autorsky i uživatelsky účelných zásad jejich transkripce (121/1993). Dále se v L.f. zkoumají některé aspekty užívání jaz. u renesančních autorů (M. Čejka 121/1998 o Blahoslavovi, A. M. Černá 126/2003 o Dačickém); nevyprchává zájem o jaz. a jeho kulturu u Komenského (M. Steiner 120/1997, J. Hubáček 121/1998 a 122/1999). Barokní texty (zvl. aktuálně editované) lákají k analýze ortografické (P. Kosek 125/2002), gramatické (J. Alexová 129/2006, P. Kosek 130/2007, L. Klimeš 132/2009), lexikální (J. Hubáček 121/1998, P. Kosek 124/2001) i komplexně textové (J. Homoláč & T. Hulíková ad. 126/2003). V L.f. má své trvalé místo i téma č. biblických překladů, ať už jsou ty starší nahlíženy ve svém dobovém kontextu (J. M. Heller 127/2004, J. Vintr 135/2012), n. ty novodobé jako nositelé klasické tradice (srov. tematický blok v r. 133/2010). Reflexe této tradice se obrací i k překladům jiných latinských děl (L. Klimeš 114/1991 o Římském kánonu, P. Kreuz 125/2002 o Kladivu na čarodějnice). Současný program časopisu je otevřen i projekci budoucích „cest k dějinám jazyka“ (O. Koupil 130/2007), která potvrzuje životaschopnost původního filologického konceptu L.f. i přes hranice dvou století.